Stavba těla vodních rostlin

Vnitřní stavba těla vodních rostlin

Anatomická stavba těchto rostlin se během vývoje druhů zcela přizpůsobila jejich přirozenému životnímu prostředí. V základním pletivu jsou vyvinuty velké mezibuněčné prostory, které obsahují převážně vzduch. Tyto prostory vytvářejí v rostlinách soustavu kanálků, které ve vodě nadlehčují celou rostlinu.

Některé rostliny se vyznačují typicky velkými prostory vyplněnými vzduchem v podobě řapíků u listu vodního hyacintu (Eichhornia crassipes).

Opěrná pletiva vyvinutá u suchozemských rostlin jsou u vodních rostlin vyvinuta jen velmi zřídka. Jestliže vytáhneme ponořené rostoucí vodní rostliny z vody, dochází k jejich ochabnutí a svěšení. Při delším ponechání těchto rostlin na suchu nebo větru dochází  k jejich vadnutí a úhynu. Opatrně s nimi zacházíme v období přesazování, zvláště lekníny jsou citlivé.

Cévní svazky vodních rostlin jsou zredukovány na jeden svazek, který probíhá středem stonku a napojuje se v uzlinách článků na cévní svazky listů.

Typická je i anatomická stavba kořenů vodních rostlin. Uvnitř kořenů vodních rostlin nacházíme vzduchem vyplněné prostory mezi buňkami. Cévní svazky jsou zakrnělé nebo silně redukované, základní pletivo obsahuje soustavu vzdušných kanálků.

U rodu okřehek (Lemna) je typická redukce orgánů, chybí zde zcela kořeny, lodyha i listy. Rostlina je tvořena malými články, které plavou na vodě.

 
Vnější stavba těla vodních rostlin

Utváření vnější stavby těla vodních rostlin je dáno mnoha faktory. Nejvýznamnější podíl má výška vodního sloupce a její případné změny během vegetace. Dalšími faktory jsou například množství živin ve vodě, průhlednost vody, rozptyl světla, výkyvy teploty, proudění vody.

Změny ve stavbě těla způsobené těmito faktory vedly k překonávání podmínek prostředí. Vodní rostliny jsou schopné pružně reagovat na proměnlivou výšku vodního sloupce. Jejich tělo je schopno vytvořit více přechodných forem.

Typickým příkladem přizpůsobivosti tvarem listů je šípatka (Sagittaria sagittifolia), která vytváří během růstu několik typů listu. Nejprve se objevují podlouhlé listy, ponořené pod vodou. Teprve potom přecházejí ve vzplývavé a nakonec v typicky střelovité listy. Při proudění vody šípatka zesiluje opěrná pletiva a hroty listů orientuje proti proudu.


Rozdělení prostředí z hlediska výšky vodního sloupce

• Typ se značnou hloubkou – vodní rostliny v tomto prostředí rostou buď ponořené (Myriophyllum, Ceratophyllum) vzplývavé (Nymphaea) nebo plovoucí (Eichhornia, Pistia, Limnobium, Salvinia)

• Pobřežní typ – jedná se o mělké vody, mělčiny, pobřeží. Rostliny se přizpůsobují rozdílům výšky vodního sloupce i kolísání denních a nočních teplot. Při delším a dlouhodobém trvání nízkého stavu vody umožňuje rostlinám vázaným na život ve vodě přizpůsobit se životu na suchu. Řadíme sem většinu vodních rostlin. (Phalaris, Carex,..)

• Bahenní typ – je prostředí silně prosycené vodou, kdy mělčinová vody mizí. V tomto prostředí roste jen málo druhů, jelikož bažiny se vyznačují rozdílnými vlastnostmi, půdní reakcí. Pro bahenní typ je charakteristický vysoký obsah vody, vysoká vzdušná vlhkost v přízemní vrstvě, silné prohřívání během letní vegetace a rychlé vymrzání během zimního období. Bažiny mohou být také syceny vodou s vysokým obsahem solí (halinní – vysoký obsah soli a brakické vody – má koncentraci solí mezi mořskou a sladkou vodou 0,5 - 30 g solí na litr vody).

• Zcela vynořené prostředí - v tomto prostředí voda přestává být životním prostředím, ale je jen ukazatelem vodního režimu v půdě. Je to prostředí, které vyhovuje mnoha druhům vlhkomilných rostlin.

Pro zónu s kolísavou hloubkou vody jsou typické rostliny mělké vody, například blatouch (Caltha), šmel (Butomus), šípatka (Sagittaria), ďáblík (Calla), kosatec (Iris).

Datum poslední revize a doplnění: