Katalog produktů
Články

Obojživelníci a plazi

Žáby

Patří k velmi častým návštěvníkům jezírka. Jako každá dobrá návštěva se však dlouho nezdrží. U většiny druhů se jedná pouze o několik týdnů v době rozmnožování a kladení vajíček, které probíhá vždy ve vodě, na rozdíl od jejich běžného života na souši. Po jejich krátké návštěvě se v několika týdnech objeví ve vodě pulci, kteří po rozplavání slouží jednak jako potrava ryb, jednak nám pomáhají likvidovat fytoplankton (tedy řasy), kterým se živí. Po své metamorfóze v žáby, začínají přijímat živočišnou potravu a vodu opouští. Zejména KOI, ale i ostatním větším druhům ryb poskytují pulci nenahraditelné zpestření jídelníčku. To znamená, že v jezírku nijak neškodí ani žáby, ani pulci a jejich příchod způsobí spíše každoroční pravidelné oživení.

Ve vodě se nejčastěji setkáme s vajíčky ropuch, jsou drobná a samice je klade v dlouhých řetězcích, které vypadají jako šňůrka sliznatých korálků. Jsou-li vajíčka ve shluku na hladině, jedná se pravděpodobně o vajíčka některého druhu skokana.

Plazi

Z hadů, které můžeme spatřit v blízkosti jezírka, či přímo v něm, je to nejčastěji užovka obojková, kterou velmi snadno poznáme podle výrazné žluté barvy na hlavě (skvrny na temeni) nebo užovka podplamatá, jejíž zbarvení je olivové, hnědé či hnědošedé. Oba druhy jsou úzce vázány na vodu a živí se hmyzem, drobnými rybkami, menšími hlodavci. Nijak nám neškodí, naopak je radost se ve vodě na jejich elegantní pohyb dívat a při uchopení do ruky se v drtivé většině brání strnutím.

Čolek obecný (Triturus vulgaris)

Je 6 - 10 cm velký obojživelník. Samec je větší, dosahuje velikosti maximálně 10 cm, samice bývají menší. Je nejběžnějším druhem čolka v Česku.

Výskyt
Žije v listnatých lesích, parcích, na loukách, v děrách a v mechu. Rozmnožuje se na menších vodních nádržích, lesních rybníčcích a v kalužích. Můžeme se s ním setkat i v blízkosti lidských obydlí.

Potrava
Jeho potravu na souši tvoří drobný hmyz (brouci), larvy hmyzu, pavouci, svinky a malí červi, dešťovky a plži. V časném předjaří mohou hlavní potravu tvořit vajíčka skokana hnědého. Ve vodě loví hmyz, červy a drobné korýše.

Rozmnožování
Rozmnožování probíhá ve vodě od dubna do června. Samečkům v té době narůstá vysoký hřeben. Po oplodnění začne samička klást do listů vodních rostlin 150 - 300 vajíček. Vylíhlé larvy jsou asi 10 mm dlouhé a zpočátku se nedokáží samy pohybovat. Zpočátku se živí prvoky, později začínají lovit drobné korýše a další kořist. Proměna probíhá od července do září, kdy získávají matnou suchou kůži žlutavé ne

bo hnědavé barvy. Žijí zahrabaní v zemi a vodu vyhledávají hlavně k rozmnožování ve stáří tří let.

Čolek velký (Triturus cristatus)

Je robustní ocasatý obojživelník. Do roku 1983 byl spojován do jednoho druhu s čolkem dravým (Triturus carnifex) z Jižní Evropy (čolek dravý byl jeho poddruhem - Triturus cristatus carnifex). Oba druhy se spolu kříží. Celková délka se pohybuje okolo 15 cm, méně často i 18 cm. Kůže čolků velkých je zrnitá. Během suchozemského života mají vlhkou kůži, na rozdíl od ostatních čolků. Silné končetiny jsou zakončeny žlutě pruhovanými prsty. Suchozemská forma mívá černý hřbet, boky, hlavu a ocas, břicho je žluté s černými skvrnami. Zbarvení ve vodě bývá většinou hnědavé s tmavými skvrnami, může však být i černé. Krk a boky jsou posety spoustou drobných bílých te

ček.

Výskyt

Čolci velcí se vyskytují v nížině i v horách. Obývají rozmanité biotopy, důležitá je však blízkost vody. K rozmnožování vyhledávají čisté rybníky, tůně, zatopené lomy či pískovny s vodní vegetací. Někdy také strouhy nebo malá jezera.

Potrava
Během období rozmnožování žijí čolci velcí ve vodě. Pokud voda, kde se rozmnožili, nevyschne, zůstávají v ní dospělí čolci až do pozdního léta. Pokud žijí suchozemským životem, bývají přes den schovaní v úkrytech pod kameny, kmeny, v děrách v zemi a podobně. V noci se vydávají na lov různých členovců, červů či plžů. Než nastanou noční mrazy, vyhledávají bezmrazé úkryty, kde v zimním klidu přečkají zimu.

Rozmnožování

Během časného jara (v březnu až dubnu) vnikají čolci velcí do vod k rozmnožování. Samička začne s kladením vajíček několik dnů po oplodnění. Vajíčka klade jednotlivě mezi listy vodních rostlin, postupně naklade 200 až 300 vajíček. Zadními končetinami tvaruje listy do jakési kapsičky, do které naklade vajíčko. Přibližně za dva týdny se líhnou okolo 1 cm dlouhé larvy. Vývoj larvy v malého čolka trvá asi 3 měsíce, pohlavní dospívání asi 3 roky. Na rozdíl od jiných čolků, mladí, pohlavně nedospělí, čolc

i velcí vnikají na jaře do vod společně s dospělými.

Mlok skvrnitý (Salamandra salamandra)

Je středně velký obojživelník a nejrozšířenější evropský zástupce čeledi mlokovitých rozšířený v západní Asii, jihozápadní Africe a zvláště v jižní a střední části Evropy

Výskyt v ČR
Mlok skvrnitý je v České republice dle vyhlášky 395/1992 Sb. silně ohroženým druhem. Velkou zásluhu na tomto statusu má především automobilová doprava a ničení a znečišťování přírodních vodních toků, jezírek a studánek. Platí pro něj také tzv. Bernská konvence, která jej uznává přísně chráněným druhem, který nesmí být pod účelem chovu opatřován odchytem v přírodě a je možné jej získat jen z registrovaných chovů. Druhy žijící na území našeho státu pak lze držet v lidské péči jen na základě udělené výjimky ze zákona o ochraně přírody a krajiny č. 114/1992 Sb.

Potrava
Jeho potravou se stávají nejčastěji malí až středně velcí bezobratlovci (žížaly, stonožky, drobný hmyz, pavouci, červi, slimáci aj.), které usmrcuje vysoce účinným jedem.

Rozmnožování
Mlok skvrnitý pohlavně dospívá ve 3. až 4. roce života. Při páření samec samici uchopí zespodu, odloží spermafor na podklad a sklouzne na stranu, takže samice klesne na spermafor. Po vyvinutí vajec v jejím těle (je v našich podmínkách vejcoživorodí) klade přibližně 40 (max. 70) larev o délce 2,2–3,2 cm, které před proměnou dorůstají velikosti až 8 cm. Larvy jsou masožravé, živí se rybím potěrem, drobnými korýši nebo členovci, často se u nich také projevuje kanibalismus. K proměně u nich dochází po třech měsících, v červenci až srpnu. V přírodě se dožívají průměrně 20, v zajetí až 40 let.

Užovka obojková (Natrix natrix)

Je evropský nejedovatý had z čeledi užovkovitých (Colubridae), podčeledi Natricinae a rodu Natix. Aktuálně nejsou uznávány žádné poddruhy, ale má mnoho forem.

Užovka obojková je náš nejběžnější had, kolem štíhlého a dlouhého těla má 19 řad šupin. Hlavu mají mírně odlišenou podle pohlaví. Samice ji mají širší, zploštělejší a zřetelnější krk. Samci ji mají méně odlišitelnou od krku a protáhlejší. Dosahuje délky až 120 cm. Největší exempláře v jižních oblastech však dosahují až dvoumetrové délky. Rekord je 205 centimetrů. Dožívají se až 10 let. Nejstarší jedinec se však dožil 23 let.

Barvu má různou, obvykle tmavě zelenou nebo hnědou, s charakteristickými žlutými nebo oranžovými, černě a bíle lemovanými půlměsíčitými skvrnami za hlavou. Některým jedincům půlměsíčky za hlavou chybí. Existují i exempláře šedé či černé, břicho mají však všechny užovky světlejší.

Výskyt
Tento had se široce vyskytuje v nížinách kontinentální Evropy, od jižní Skandinávie po jižní Itálii, na Britských ostrovech s výjimkou Irska. Obývá i severozápadní Afriku a jihozápadní Asii. Její počty však v mnohých oblastech prudce klesají.

Potrava
Vyskytuje se většinou v blízkosti vody, ale ani tohle není pravidlo. Často se objeví na vinicích nebo v blízkosti lidských obydlí. Živí se obojživelníky a rybami, ale příležitostně i savci (drobnými hlodavci), ještěrkami a hmyzem.

Rozmnožování
Přes zimu ulehá do zimního spánku a páří se krátce po jarním probuzení v dubnu až v květnu. Předtím se však vždy ještě svléká. Vejce dlouhá asi jen 3 centimetry s kožovitým povrchem jsou kladena po osmi až čtyřiceti kusech (vzácně až 50) v červnu a v červenci. V některých oblastech kladou užovky vejce hromadně na jedno místo, takže se tam může najít až 1500 vajec. Většinou jsou kladena v náplavových hromadách u řek, do hromad dřeva, listí a podobně. Známé jsou také případy, kdy klade svá vejce do kompostu. Před příchodem zemědělství byly užovky obojkové daleko méně početné. Právě díky kompostům se velmi rozšířily. V poslední době však zemědělství ubývá a tak ubývá i užovek. Mláďata se líhnou po šesti až deseti týdnech. Vejce potřebují teplotu nejméně 21° C. Mladí hadi jsou dlouzí 15 až 20 cm a jsou samostatní ihned po vylíhnutí.

Užovka podplamatá (Natrix tessellata)

Je evropský nejedovatý had z čeledi užovkovitých (Colubridae), podčeledi Natricinae a rodu Natrix.

Výskyt
Užovka podplamatá se nachází v celé Evropě a Asii. V Česku se vyskytuje spíše ostrůvkovitě v okolí větších toků. Výjimečně přesahuje nadmořskou výšku 400 metrů. Žije v blízkosti řek, potoků nebo jezer, bahnitým tokům se však většinou vyhýbá.

Potrava
Žere především ryby, někdy ale také obojživelníky jako žáby, ropuchy, čolky a pulce.

Rozmnožování
Páří se obvykle hned po ukončení hibernace v (březnu, dubnu až v květnu, kdy se shromažďují ve velkých skupinách. Vajíčka samice obvykle klade v červenci, od páření obvykle 45 až 60 dní. V jednom hnízdě je 10-25 vajec. Háďata se líhnou na začátku září, od nakladení vajec 8 až 10 týdnů. Mláďata měří kolem 20 cm a po dvou týdnech se poprvé svlečou. Teprve pak začnou přijímat potravu, kterou tvoří drobné rybky a pulci. Od října pak užovky podplamaté zahajují zimní spánek v dírách v blízkosti vody.

Ropucha obecná (Bufo bufo)

Je obojživelník z čeledi ropuchovití, která patří mezi nejhojnější ropuchu na území Česka.

Výskyt
Je velmi rozšířená, žije v různých biotopech. Najdeme ji také v kulturní krajině, má-li k dispozici jezera, příkopy atd. Svůj domov najde v nížinách i v horách. Je možné na ni narazit v lesích, polích i zahradách a často se vyskytuje také ve sklepích. Nachází se na velké části Palearktidy a téměř v celé Evropě. Obývá střední a severní Asii i Japonsko. Vyskytuje se také v Maroku a Alžíru. V Tibetu se ropucha dostává až do výšky okolo 3000 m.

V Česku patří tato ropucha k nejhojnějším obojživelníkům. Vyskytuje se v nížinách i na horách po celém území státu, pokud se zde nachází vhodné stanoviště. Ojediněle se vyskytuje i na Sněžce v Krkonoších. Obývá převážně lesnatou krajinu s převahou listnáčů. V jehličnatých lesích se vyskytuje mnohem méně. Jejím stanovištěm mohou být ale také zahrady, lidská sídla, louky, bezlesnatá krajina. Vyskytuje se od března do října.

Potrava
Živí se různými suchozemskými živočichy přiměřené velikosti - měkkýši, žížalami, pavouky, svinkami, mravenci, brouky aj. Velcí jedinci (staré samice) dokáží spolknout i mládě myši. Svou kořist zpozoruje teprve zblízka při jejím pohybu. Útočí pouze na živou, pohybující se kořist. Zmocní se jí rychlým vymrštěním jazyka. Okamžitě ji také polkne. Větší kořist (např. velký hmyz, drobné obratlovce) loví přímo čelistmi. Při jejich polykání si pomáhá pohybem předních končetin.
Během rozmnožování nepřijímá žádnou potravu. Taktéž za chladného a suchého počasí je potravní aktivita nižší.
Pomocí pokusů bylo zjištěno, že ropucha obecná nemá geneticky dané schéma vhodné kořisti. Z počátku loví vše, i nebezpečné druhy. Teprve časem, díky individuálním zkušenosti, které získala, se naučí vyhýbat včelám, vosám atd.
Za potravou vyráží po soumraku, přes den se ukrývá. Během noci křižuje své teritorium a víceméně bez přesnějšího výběru lapá drobné objekty, které se pohybují. Pokud je na určitém místě větší akumulace určitého druhu potravy, projeví se to větším podílem této složky v potravě. Např. v blízkosti mraveniště budou hlavní složkou mravenci; v blízkosti světelného zdroje (pouliční lampa, zahradní lampa) to bude létající hmyz, který se pod lampou hromadí. Během konzumace se do žaludku ropuchy také dostává určité množství nestravitelných příměsí, jako je písek, kamínky, úlomky vaječných skořápek... Zkonzumuje velké množství škodlivých živočichů. Její žravost je příslovečná.

Rozmnožování
V České republice dochází k páření většinou v březnu či první polovině dubna (v horách ještě později). Většina jedinců se každý rok vrací do téže vodní nádrže, jejich cestu řídí individuální znalosti lokality. Samečků je čtyři- až šestkrát více než samiček. Proto se snaží vyhledat si vhodnou partnerku již cestou k vodě. Samci pevně obejmou partnerku v místech za jejíma předníma nohama a nechají se donést až k vodě. Samečci jsou přitahováni převážně taktilními vjemy. Reagují na každý předmět, který se pohybuje. Někteří nezadaní samci se snaží soka ze hřbetu samičky sundat. Přitisknutý samec je odkopává zadníma nohama a vydává obranné zvuky, které jsou v době rozmnožování slyšet téměř neustále. Zní jako „kvoak-kvoak-kvoak“ či „ong-ong-ong“. Nemají ale vyvinutý hrdelní rezonátor, jejich hlas je tudíž poměrně slabý. Objímavý reflex samců mohou vyvolat i předměty, které samičku připomínají jen vzdáleně. Byli pozorováni samci objímající ústí gumové hadice či hlavu kapra. Pokud je poměr pohlaví obzvlášť nepříznivý, může se stát, že samičku bude objímat několik zástupců samčího pohlaví najednou. Ta se pod jejich tíhou může dokonce i utopit . Jelikož už se poté nebrání, přichází další a další samci, kteří ji objímají. Takto vznikají tzv. „ropuší copy“.
Během páření je ropucha aktivní i přes den, avšak potravu nepřijímá. Samice opustí vodu brzy po spáření, samci obvykle setrvávají déle (řádově se jedná o několik dní).
Optimální teplota pro páření je kolem 18 °C. Minimální požadovaná teplota je 7 °C. Co se samotného aktu týče, má vedoucí roli samice.

Ropucha zelená (Bufo viridis)

Je druh žáby z čeledě ropuchovití (Bufonidae). Ropucha zelená velikostí málokdy přesáhne 8 cm. Oční duhovka je žlutá až zelenavá. Zbarvení hřbetu je bělavé se zelenými až olivovými skvrnami. Břicho je bílé až nažloutlé.

Výskyt

V ČR i SR je v téměř souvislých oblastech, jinak je rozšířena po střední, jižní a východní Evropě a zasahuje až do Arábie a stře

dní Asie. Mimo to žije na ostrovech západního Středomoří a v severní Africe. Vyhýbá se chladnějším a horským oblastem. Objevuje se nejčastěji v polohách do 450 m n. m. Žije v otevřené krajině, tj. i zahradách, parcích, polích a v okolí jezírek a rybníků. Ze všech našich obojživelníků nejlépe snáší teplo a sucho. Na jaře vyhledává menší prohřáté nádrže, nevyhýbá se i větším kalužím.

Potrava

Hmyz, plži a červi, pavouci a svinky. Loví hlavně v noci nebo za chladného počasí i za dne.

Rozmnožování
Období rozmnožování trvá od dubna do srpna. Vyhledává mělké, hustě zarostlé vody i vody bez vodního rostlinstva, dokonce i slabě brakickou vodu. Tento druh nelpí tak věrně na určité nádrži jako ostatní, což souvisí s nestálostí malých stepních vod. Šňůra s vajíčky je dlouhá několik metrů a obsahuje 3000-5000 vajíček (vzácně až 12 000). Pulci metamorfují od konce května do září. Pohlavní dospělosti dosahují ropuchy zelené ve třetím roce života, dožívají se kolem 10-ti let.

Ropucha krátkonohá (Epidalea calamita)

Ropucha krátkonohá nedorůstá do větší délky než 8 cm. Poznáme ji podle žlutobílého nebo bílého proužku uprostřed hřbetu, zelené duhovky oka a krátkých zadních nohou. Proto neskáče jako jiné žáby, ale pohybuje se rychlým lezením.

Výskyt
Je rozšířená od Portugalska a Španělska přes Francii do střední Evropy a jižního Švédska. Na východ výskyt zasahuje až do Litvy. Ropucha krátkonohá je naše nejvzácnější žába. U nás se vyskytuje jen v Čechách – západní Čechy a západní části středočeského kraje.

Potrava
Živí se drobnými bezobratlými živočichy, jako jsou pavouci, žížaly a hmyz. Ropucha krátkonohá se podílí, i jako jiné druhy ropuch, na udržování biologické rovnováhy v přírodě a může být považována za indikátor změn v čistotě prostředí.

Rozmnožování
Vyhledává území s lehkými, písčitými půdami, pískovny, lomy a výsypky s periodickými i trvalými tůňkami, kde se páří. Doba páření je od konce dubna až května, krátce po zimování, které končí obvykle v dubnu. Na jarní shromaždiště jdou nejdříve samci. Svým hlasem lákají samičky, které přicházejí o několik dnů později. Hlas ropuchy krátkonohé je daleko slyšitelný a rytmický. Páření a kladení vajíček se odehrává v mělkých vodách – ideální jsou nevysychající kaluže nebo koleje od zemědělských strojů, kde se voda drží dlouho. Ropucha klade dvojité šňůrky s vajíčky, které jsou dlouhé přes jeden metr a obsahují přes 3000 vajíček.

Skokan hnědý (Rana temporaria)

Je obojživelník z čeledi skokanovití. Patří k nejhojnějším žábám střední Evropy. Skokani hnědí mohou dorůst délky těla 10 cm, zřídka i více. Zbarvení je dosti proměnlivé, obecně se však pohybuje v odstínech hnědé barvy. Na hřbetní straně těla bývají nepravidelné skvrny. Na nohách jsou tmavší příčné pruhy. Zadní nohy jsou silně vyvinuty a umožňují skoky o délce až 1 m a také velmi dobré plavání a potápění.

Výskyt
Evropa kromě nejjižnějších částí. V ČR na celém území. Areál skokana hnědého zasahuje také do celé severní Asie až po Japonsko. V Evropě žije ze všech žab nejseverněji. Skokani hnědí se vyskytují do nadmořské výšky asi 2500 m. Na prostředí nemají zvláštní nároky, pouze nesmí být příliš suché. Nejvhodnější jsou vlhké nížiny.

Potrava
Kromě období rozmnožování žije skokan hnědý na souši. Zdržuje se ve vlhkých úkrytech a za potravou vychází v noci nebo i ve dne za deštivého nebo vlhkého počasí. Potravou je mu různý hmyz, pavouci, žížaly, slimáci či drobní korýši.

Rozmnožování
Rozmnožování probíhá časně na jaře, hned po probuzení žab ze zimní strnulosti. Pokud žáby přezimovaly na dně vodní nádrže, většinou se ve stejné nádrži i množí. Samci se ozývají mručivým : vrrru – vrrru – vrrru…. Snůška má podobu rosolovitého chuchvalce plovoucího při hladině a obsahuje obvykle 1000 až 2500 vajíček, ale velké samice s dobrou kondicí mohou naklást až 4000 vajíček. Ve vajíčkách je tmavý pól (směřující vzhůru) a světlý pól (směřující dolů). Pulci se líhnou za 3 až 4 týdny, k proměně v malé žabky potřebují asi 2 až 3 měsíce. Pohlavní dospělosti dosahují ve třetím roce života.

Skokan zelený (Pelophylax esculentus)

Je hybrid skokana skřehotavého a krátkonohého. Rozšířen je od Francie až po Volhu. V Česku je chráněný zákonem jako silně ohrožený druh. Je to kříženec, který je svými znaky téměř uprostřed mezi oběma rodičovskými druhy. Je to malá až středně velká žába.

Výskyt
Obývá nížiny, pahorkatiny, nalezneme jej v malých tůních a vesnických rybníčcích stejně jako ve velkých rybničních soustavách.

Potrava
V jeho potravě převládají brouci a jiní členovci.

Rozmnožování
Tento druh klade svá vajíčka podle morfotypu. Tedy je li vzhledově blíže skokanu krátkonohému, pak klade své snůšky podobně jako on, obvykle do hloubky cca 20 až 60 cm, jen ojediněle hlouběji. I zárodky jsou zbarveny podobně, ale více do šedohnědé barvy, a dle toho probíhá páření a obdobně si vybírá i místo a hloubku ke kladení. Pokud je však blíže skokanu skřehotavému, má vajíčka tmavěji hnědá až hnědošedá, páří se a snůšky ukládá podobně jako skokan skřehotavý. Vývoj trvá zpravidla 2,5 - 3 měsíce. Před metamorfozou dosahují pulci délky cca 3,2 - 5,2 cm. Metamorfovaná žabka měří od 0,7 do 1,6 cm.

Skokan skřehotavý (Pelophylax ridibundus)

Skokan skřehotavý je štíhlý obojživelník s poměrně malou hlavou a zakulaceným čenichem. Zadní končetiny má výrazně delší než přední, což mu umožňuje skákat na poměrně velké vzdálenosti.

Samci jsou velcí obvykle 12 cm, samice mohou dosáhnout i délky větší jak 16 cm. Zbarvení je velice variabilní, pohybuje se od tmavě zelené po hnědou nebo šedou, někteří jedinci mají na hřbetě a končetinách také jemné zelené proužkování. Jedinci ze středoevropské populace jsou obecně světle až tmavě zelení se světlejší hlavou a černým proužkováním na končetinách. V ČR nám hrozí záměna se skokanem zeleným a krátkonohým.

Výskyt
Skokan skřehotavý se vyskytuje v západní střední, severní a východní Evropě a ve východní, severní, střední a západní Asii. Jako nepůvodní druh žije v Belgii, Číně, Kazachstánu, Rusku, Saudské Arábii, Španělsku, Švýcarsku a ve Spojeném království.

V České republice se jedná o kriticky ohrožený druh.

Žije v blízkosti pomalu tekoucích i stojatých vodách, převážně v nižších polohách. Preferuje vody o teplotě přibližně 15 °C. Na vodním prostředí je úzce závislý. Někdy nakrátko opouští vodu a pak sedí na břehu, ale vždy v takové vzdálenosti, aby pokud možno jediným skokem dosáhl vodní hladiny.

Potrava
Živí se vodním hmyzem, pavoukovci, členovci a měkkýši, větší jedinci mohou pozřít také menší myš, mloka nebo rybu.

Rozmnožování
Samice klade do porostu vodních rostlin až 6 000 vajíček, z kterých se zhruba po 10 dnech líhnou larvy označované jako pulci. Pulci skokana skřehotavého jsou dlouzí 8 - 11 cm, z počátku dýchají žábrami a mají pouze ocásek, který jim během vývoje odpadá. Pohlavně dospívají ve 3. roce života a ve volné přírodě se průměrně dožívají 5 - 10 let.

Skokan ostronosý (Rana arvalis)

Starším pojmenováním taky skokan rašelinný, je druh žáby z čeledi skokanovití. V Česku je chráněný zákonem jako kriticky ohrožený druh.

Výskyt
Skokan ostronosý se vyskytuje na vlhkých lukách, rašelinných mokřadích mezi rybníky, kolem lesních bažin. Můžeme ho nalézt také v zaplavovaných lesích, podél řek, na okrajích mokřadů, v rašeliništích, atd. Upřednostňuje vlhké lesní stanoviště. Spatříme ho spíše v jižní části Čech. Jeho výskyt není znám v nadmořské výšce překračující 600 m. Nejhojnější je na Třeboňsku, v oblasti Jižní Moravy, v povodí řek Dyje a Moravy. Právě v povodí těchto řek ho můžeme i dnes vzácně pozorovat v původním prostředí tj. v indunačních, tj. zaplavovaných místech, v lužních lesích a v říčních ramenech (slepých). Ve světě je znám od SV Francie až po řeku Lenu, u Bajkalského jezera a ve Švédsku až za polárním kruhem. V Evropě ho nalezneme nejjižněji v Rumunsku a v Asii v severním Kazachstánu

Potrava
Během přijímání potravy mrká, protože při polykání dochází k zatahování očí, což mu pomáhá posunovat potravu do žaludku. Nemá ani žádné zuby, a proto přijímá potravu celou. Hlavní potravou skokana ostronosého je hmyz. Převážně svinky, pavouci, červi a plži. Tato žába není vybíravá a loví vše, na co přijde.

Rozmnožování
K rozmnožování dochází v době, kdy zmizí na hladině led. Vyhledají si jim nejlépe vyhovující rybníček a slézají se sem z celé krajiny. Samečkové jdou do vody před samičkami. Ke kladení vajíček dochází ve střední Evropě na přelomu března a dubna. Shluky těchto skokanů obsahují až na 2000 vajíček. Snůšky zůstávají na dně vod - nestoupají po nabobtnání k hladině jako snůšky skokana hnědého. Pulci metamorfují během června a července. Dospělosti dosahují ale až ve třetím roce života. Délka jejich života se pohybuje v rozmezí 8 a 12 let.

Samečkové v době páření vypadají nápadně nadutě, a to díky tekutině nahromaděné pod kůží. Mohou být i intenzivně modří. V této době je slyšet i jejich nenápadný hlas. Po období námluv, které trvá asi 2-3 týdny, opouštějí skokani vodu a vracejí se na souš. Nalezneme je v lesích a na vlhkých lukách. Skokan ostronosý má specifické nároky na vlhkost i v době suchozemského života, takže patří k jednomu z nejohroženějších druhů obojživelníků nejen v České republice, ale také v Evropě. Zasluhuje proto přísnou ochranu. Rozmnožuje se v menších mělkých vodních nádržích s hloubkou nepřesahující 70 cm, někdy v periodických tůních.

Skokan štíhlý (Rana dalmatina, Rana agilis)

Je druh žáby ze skupin hnědých skokanů rodu Rana. Tento druh má velmi nízkou inteligenci a je nápadný hlavně při pohybu krajinou, kdy běžná délka při skoku dosahuje cca do 160 cm a výšky až 80 cm. Další charakteristický znak je i způsob sezení, kdy zadní končetiny jsou uloženy do "pravého úhlu" a patní klouby se dotýkají nebo téměř dotýkají. Mají poměrně slabý hlas, protože zcela postrádají hrdelní rezonátory a zvuky navíc vytváří pod vodou.

Výskyt
Vyskytují se v Evropě, od severovýchodu Španělska až po severní Řecko a západní Turecko. V ČR dává přednost nižším polohám, ačkoliv vystupuje i do podhůří; především v povodí velkých českých řek v teplých křovinách a lesících.

Potrava
Živí se drobnými bezobratlými živočichy. V jeho potravě převládají brouci a jiní členovci.

Rozmnožování
Skokani štíhlí se v ČR probouzí již únoru až dubnu, načež se páří, někdy ještě pod ledem. Kompaktní snůšky vajíček nato kladou samice na vodní rostliny, někdy i poměrně u hladiny. Pulci jsou protáhlí s dlouhým ocasem, před proměnou v dospělce dosahují velikosti zhruba 2-4 cm. Samci dorůstají od 4,7-7,2 cm, samice od 6.7 - 11,6. Tito skokani se následně dožívají až 18–20 let.

Kuňka obecná (Bombina bombina)

Někdy také nazývaná pro své zbarvení břicha kuňka ohnivá (Bombina bombina) je ohroženým druhem žab ČR.

Výskyt
Můžeme se s ní setkat od východní poloviny Německa až po jižní část Uralu. Na severu je rozšířena až do jižního Švédska, na jihu do severozápadního Řecka. Lze ji potkat i v asijské části Turecka. V České republice je prokázána ve 48,7 % kvadrátech síťové mapy. V oblasti Českomoravské vrchoviny, Čech a severovýchodní Moravy v povodí Odry je výskyt poměrně souvislý. Pro svůj život upřednostňuje nížiny (158-550 m n. m.). Nejvyšší lokalita výskytu byla pozorována v nadmořské výšce 732 m. Tento druh je silně závislý na vodním prostředí. Proto se s ním můžeme setkat, mimo období zimního spánku, jen ve vodě, na březích nebo na okolních podmáčených loukách a v nížinných mokřadech. Obývá jak velké rybníky a jejich soustavy, tak i malé návesní rybníky, mokřady s tůňkami včetně lučních a lesních tůní, a to mírně zastíněných i nezastíněných. Dává přednost teplým stojatým vodám s hloubkou cca 7-40 cm.

Potrava
Živí se hmyzem spadlým na hladinu - larvami vážek, pakomáry, komáry atd. Svou potravu uchvacuje přímo čelistmi, neloví ji jazykem jako např. skokani a ropuchy.

Rozmnožování
Rozmnožování probíhá v mělké vodě s hustou vegetací. Místa pro kladení vajíček jsou oddělena od ostatní vodní plochy. Samečci od pozdního jara až do léta obývají vodu, ve které se rozmnožují. Tělo mají vypjaté a hrdélka roztažená v balónky. Chór jimi vyluzovaný zní melancholicky. Samička se může rozmnožovat i vícekrát během léta. Klade až stovky vajíček ve shlucích. Vajíčka jsou kladena především v květnu a červnu. Shluky se nachází na vodních rostlinách a kamenech. Pulci se líhnou asi po týdnu. Vývoj pulců trvá přibližně dva a půl měsíce. V podobě 2 cm velkých žabek poté opouští vodu a přezimují na souši (např. v dutinách, pod listím...). Zbarvení bříška je již zcela vyvinuté. Probouzí se v dubnu. Ve třetím roce života jsou pohlavní dospělé. Dožívají se průměrně patnácti let. Používá stejnou strategii přežití jako kuňka žlutobřichá tzv. hybridizací s onou kuňkou žlutobřichou.

Kuňka žlutobřichá (Bombina variegata)

Je ohrožený druh žab. Jedná se o menší žabku, která je výrazným obyvatelem malých vodních nádrží. Tato žabka dosahuje velikosti 5 cm. Svrchu má hnědavou až šedozelenou barvu. Na omak drsná, protože má ostře zakončené kožní bradavky. Hlavu má plochou, širokou a okrouhlou. Více než 50 % plochy břicha má výrazně žlutou barvu s velkými šedými až černými skvrnami. Sameček vlastní tmavé rohovité plošky na předloktí a prstech. Ty využívá především v době páření.

Výskyt
Jedná se výhradně o evropský druh. Vyskytuje se na západ od Francie až po karpatský masiv a od středního Německa a jižního Polska, dále Itálie a Balkán.

Její populace je široce roztroušená v sekundárních biotopech - např. kamenolomy, pískovny, štěrkovny a těžiště jílu, které jsou zaplavené mělkou, příliš nezarostlou vodou. Na Moravě je její populace výrazně rozšířenější a méně ohrožené než česká populace.

Potrava
Živí se červy, larvami komárů a jinými drobnými živočichy.

Rozmnožování
Na jaře začínají samci vydávat své charakteristické volání. Přitom si udržují vzájemný, asi 50 cm odstup. V případě přiblížení jiného samečka se jej "majitel území" pokouší odstrčit zadníma nohama. Podle sborového volání samečků samičky snadno najdou místo rozmnožování. Samičku připravenou k rozmnožování sameček pomocí hrbolků na prstech a předloktích pevně obejme v oblasti beder (tzv. amplexus inguinalis). Sameček poté oplodní asi 150 vajíček, které samička klade jednotlivě či v malých shlucích na vodní rostlinstvo, kousky větví nebo kameny. Kuňky ženského pohlaví se mohou během léta rozmnožovat i několikrát. Naděje vajíček a pulců na přežití v malých nestálých vodních nádržích se tak velmi zvyšuje. Pulci se líhnou přibližně po dvou týdnech. Po dvou měsících se promění v malé žabky. Ve druhém až třetím roce života dochází k pohlavní dospělosti.

Může docházet ke křížení s kuňkou obecnou tzv. hybridizace.

**Rosnička zelená (též rosnička stromová; Hyla arborea)**

Je malá žába a jediný zástupce čeledi rosničkovití (Hylidae) v Česku.

Výskyt
Mimo České republiky obývá téměř celé území Evropy, větší část Německa, většinu Francie a Nizozemí, severozápadní část Pyrenejského poloostrova. V Česku žije především v nížinách, maximálně do 750 m.n.m. K životu vyhledává vlhké listnaté lesy, kde vystupuje i do vyšších pater stromů.

Potrava
Rosnička zelená se živí širokou škálou obvykle živočišné potravy. Pulci požírají vodní bezobratlé jako např. plankton, možný je i kanibalismus. Dospělci se živí převážně většími bezobratlými než pulci, obvykle pak hmyzem a pavouky, které nacházejí na listech stromů a které často loví pomocí rychlého skoku, na který kořist nestačí většinou nijak zareagovat.

Rozmnožování
K rozmnožování vyžaduje velmi mělký litorál s prohřátou vodou a dostatkem živin, tedy vždy s vodními rostlinami, na něž samice připevňuje shluky vajíček.

Rosnička zelená dosahuje pohlavní dospělosti zhruba ve věku jednoho roku, pářit se začínají spolu s příchodem dubna a celého srpna, kdy své partnerky samci lákají výrazným skřehotáním a vrtivými pohyby. Páření začíná ihned po přilákání samice, a jelikož bývá samec menší, lehá si na záda samice. Samice vajíčka kladou obvykle dvakrát do roka. Samice vajíčka klade většinou během května, nejdříve, ale to je velice výjimečné, na konci března. Vajíčka jsou spojena v chumáče, které jsou velké zhruba jako vlašské ořechy a nakladeny v mělkých místech porostlých vodními rostlinami. V jednom chomáči je obvykle 10 až 50 vajíček. Vrchol každého vajíčka, které dosahuje zhruba 1,5–2 mm, je hnědý, dolní část pak žlutavě bílá. Po nakladení se vajíčka seřadí do skupinových řad, přičemž se část snůšky dostane do řady spodní. Doba, po kterou se vajíčka vyvíjejí, závisí na převažujících vodních teplotách. Nicméně vajíčka umístěná v druhé, spodní řadě se vyvíjejí podstatně pomaleji než vajíčka umístěná těsně pod hladinou, kde jsou vystavena přímému slunečnímu svitu.

**Želva bahenní (Emys orbicularis)**

Je jediná želva volně se vyskytující (přirozeně) ve střední Evropě a tedy i v ČR. Želva bahenní se řadí mezi přechodné typy. Želvy tohoto typu mají končetiny podobné jako suchozemské želvy a krunýř naopak spíše jako želvy vodní. Samice želvy bahenní může dorůstat až 25 cm, naproti tomu drobný sameček měří jen okolo 15 cm. Samec má oči hnědé, samice nažloutlé.

Výskyt
Želva bahenní se vyskytuje v téměř celé Evropě (vyjma severských států), na Blízkém východě a v severní Africe.

V ČR je chráněna jako kriticky ohrožený druh a její výskyt je zaznamenáván pouze náhodně. Větší šance na její spatření je na Slovensku, i tam je však přísně chráněna. V ČR byla několikrát uměle vysazena, přesto nedošlo ke zvýšení jejich stavů. Většinou se vyskytuje u stojatých vod.

Potrava
Je to želva dravá, živí se převážně malými rybami, obojživelníky, plži, mlži a hmyzem.

Rozmnožování
Želva bahenní přezimuje u dna zahrabána do bahna (to jí zajišťuje stálou teplotu). Hibernuje podle momentálních podmínek 5-7 měsíců (asi od října do dubna). Klade 3-16 vajec. Samice je může zahrabat i poměrně daleko od vody na slunném a nejlépe písčitém břehu. Mláďata se líhnou asi po 100 dnech (při nepřízni počasí ale vylézají až dalšího jara). Pohlavní dospělosti želva dosahuje asi okolo 10 let věku a žít může přes sto let (některé zdroje dokonce uvádějí 120).

Chov v jezírku
Není vhodné chovat tyto želvy v malých jezírkách, kde může docházet k častějšímu kontaktu s rybami a rostlinami. Doporučujeme jezírka 10 m³ a větší. Velikost vypouštěných želv je nutné volit s ohledem na velikost chovaných ryb, protože i Koi kapři mohou napadnout příliš malé želvy. Želvy zimují většinou bez větších problémů na dně jezírka (hloubka 1,5 m a více). Přes zimu nepřijímají potravu a dokáží využívat kyslík rozpuštěný ve vodě. Ke krmení můžeme použít granule pro jesetery vhodné velikosti, rostlinnou část potravy si želvy zabezpečí sami z osázených bahenních rostlin. U tohoto druhu nezapomeňte, že ke každé želvě potřebujete průvodní doklad o nabytí (CITES). Protože je želva studenokrevný živočich je nutné jí vytvořit místo pro slunění. Můžeme použít vhodný kámen, který umožní želvám snadný výstup z vody.

Želva nádherná (Trachemys scripta elegans)

Výskyt
Od jihovýchodu USA přes Střední Ameriku až po severozápad Jižní Ameriky.

Uměle vysazené populace želv žijí a někdy se i úspěšně množí také v jiných oblastech s podobným podnebím. Často tak negativně ovlivňují tamější živočišné druhy (např. u nás na Liberecku nebo v Jižní Francii).

Želva nádherná se bohužel objevuje i volně žijící ve středoevropské přírodě. Byla hlášena dokonce i z oblastí v bezprostředním okolí Nízkých Tater na Slovensku. Takové vnikání nepůvodních druhů do přírody hodnotíme v současné době jako negativní, neboť většinou poškozují přirozená přírodní společenstva.

Potrava
Potrava želv by měla být pokud možno co nejpestřejší, bohatá na vitamíny a minerální látky. Nejlepším způsobem výběru oblíbené stravy je nabídnout želvám co nejširší spektrum potravy a výběr nechat na nich samotných. Ale i to, o co nejeví zájem, je dobré jim nabídnout po čase znovu - někdy totiž změní názor. Potravu požírají želvy jen ve vodě, proto je nutné, aby ji dostávaly právě tam. Mláďata želv je nutné krmit denně, dospělé želvy krmíme třikrát týdně. Mláďata jsou téměř výhradně masožravá, jak želvy rostou, postupně vzrůstá podíl rostlinné složky v jejich potravě. Potrava je v přírodě ze 60 % živočišná (22 % hmyz, 17 % plži, 13 % ryby, 8 % korýši). Zbývajících 40 % se skládá rostlin, kde převažují vodní rostliny rodů Naias, Lemna, Sagittaria a Ceratophyllum.

Hlavní složku potravy by měly tvořit ryby. V ideálním případě by to měly být přiměřeně velké ryby podávané vcelku včetně kostí a vnitřností. Výborné jsou také tzv. grundle prodávané mražené v obchodech; želvy je vyloženě milují. Další dobrou možností jsou akvarijní ryby, které ale slouží spíše pro zpestření jídelníčku. Nevýhodou zůstává jejich cena ve zverimexech a fakt, že z vlastního chovu se dají mnohdy uživit jen mláďata želv.

Ke krmení se také hodí převážně všechny druhy plžů (s ulitou i bez ní), a to suchozemské i vodní. Plže lze sbírat i v přírodě, ale jejich zkrmování nelze jednoznačně doporučit, protože mohou přenášet choroboplodné zárodky např. parazitů. Lze je ale poměrně snadno chovat. Krmíme je listy salátu, špenátu a jinou rostlinnou potravou. Ideální jsou akvarijní plži, jejichž chov nečiní žádné větší potíže. Druhy s ulitou jsou pro želvy výborným zdrojem vápníku.

Jako výborní se osvědčili mouční červi. Jedná se o larvy potemníka moučného, které lze rovněž koupit ve zverimexu nebo akvaristice. Snadno se dají i chovat. Krmíme je rostlinnou i živočišnou potravou.

Želvám můžeme dávat i cvrčky, menší kobylky, mouchy a pavouky. Větší želvy tento hmyz pozřou prakticky okamžitě, u menších želv se hmyz bude trápit, než ho želvy "okoušou".

Lze také krmit rybím, kuřecím, telecím a hovězím masem. Maso musí být libové. Pro vysoký obsah tuku je naprosto nevhodné maso vepřové, jelikož želvy neumí odbourávat tuky.

Na trhu je celá řada granulovaných přípravků určených pro vodní želvy. Také granule určené kočkám lze bez problémů podávat. Výhodou granulí (ať už želvích nebo kočičích) je, že jsou plné vitamínů, dají se koupit v každém supermarketu a snadno skladovat. Je to výborné doplňkové krmivo, ale nemělo by sloužit jako náhrada pestré stravy.

S tím jak želvy dospívají, začínají vyhledávat více rostlinné potravy. Některé z želv rostlinnou potravu zcela odmítají, proto se nedoporučuje dělat ze želv vegetariány násilím. Ke krmení můžete použít jak vodní rostliny (douška, okřehek, kabomba, růžkatec), tak i suchozemské rostliny (ptačinec, smetanka, jetel, jahodník). Želvám také chutná ovoce (švestky, jahody, třešně, banány, jablka atd.) a zelenina (listy špenátu, salát, čínské zelí, mrkev atd.).

Vzhledem k tomu, že i při podávání rozmanité potravy většinou nedokážeme dodat želvám všechny potřebné vitamíny a minerální látky v potřebném množství, je vhodné jim chybějící vitamíny a minerály dodat v podobě různých přípravků. To je důležité zejména u mladých želv, které rostou. Pro tvorbu krunýře potřebují kromě jiného mnoho vápníku. Přípravky se želvám většinou podávají tak, že se injekčně vpraví do potravy (např. mrtvé ryby). To lze samozřejmě učinit jen s roztokem, proto práškové přípravky předtím rozpustíme ve vodě. Protože se některé nerozpustí zcela je nutné použít dostatečně silnou jehlu. Tolik potřebný vápník lze želvám dodávat buď formou nějakého preparátu nebo přírodní formou v podobě např. vaječných skořápek, ulit nebo sépiové kosti. Zatímco vitamíny a minerály, které jsou přirozeně obsaženy v potravě, prostě předávkovat zvířata nemůžete, o uměle vyrobených přípravcích toto neplatí. Proto určitě dodržujte přiložený návod, případně se o dávkování a nejvhodnějším výrobku poraďte s veterinářem nebo v lékárně.

Rozmnožování
Námluvy a páření u želv nádherných většinou probíhají od března do července. Podmínkou je samozřejmě pohlavní dospělost obou jedinců, což u tohoto druhu bývá mezi 3 - 5 roky života. Samec připlave k samici a stimuluje její krk a hlavu pomocí svých dlouhých drápů. Poté, pokud je samice spokojena, se ponoří pod vodu a je připravena k páření (může se také stát, že jí samec nevyhovuje a samice začne být agresivní). Samotný akt běžn?

07.09.2021